Založení Lorety v Praze v roce 1626 obohatilo nejen oblast mariánského kultu. Zároveň byl položen základ pro rozvoj významného centra liturgického hudebního života. Již tři roky po vysvěcení Svaté chýše v roce 1631 nalézáme v provinčních análech zmínku o provozování loretánských litanií o sobotách. O dvacet let později již jsou všechny mše o mariánských svátcích doprovázeny figurální hudbou.

Významným impulsem pro rozvoj hudebního života byly finanční nadace zbožných donátorů. Z nich bylo možné v následujících letech zaplatit například provozování rorátů při liturgii nebo hrát loretánské litanie jako součást různých projevů lidové zbožnosti či kázání. 

Rostoucí objem finančních prostředků určených na hudbu vedl Václava z Lobkovic v roce 1682 k vydání zvláštního předpisu Ordo a musicis observandus, který stanovil pravidla pro provozování hudby. Kromě závazných časů pro konání bohoslužeb obsahuje předpis i délku liturgické hudby. Ta měla trvat nejméně hodinu. Z předpisu je i zřejmé, že hudebníci měli na starosti i zpěv duchovních písní v mateřském jazyce. V případě Lorety se jednalo o němčinu, v pozdějších letech jsou dochovány zmínky i o českých duchovních písních. Další předpis o provozování hudby byl vydán v roce 1727 loretánským agentem Schmützlerem. V této době dosahuje hudební život svého vrcholu. Mezi pražskými hudebníky je místo v pražské Loretě považované za jeden z nejprestižnějších a také z nejlépe placených postů.

Významnou osobností loretánského hudebního života v 18. století byl Antonín Mořic Taubner. Syn Konstantina Antonína Taubnera, loretánského regenschoriho, zde působil od roku 1740 nejprve jako hráč na violone, později jako varhaník. Dobové prameny o něm uvádějí, že byl také houslista, básník a skladatel. Zejména poslední dvě profese silně ovlivnily hudební život poutního místa. Taubner komponoval rozsáhlá oratoria určená pro provedení u Božího hrobu na Zelený čtvrtek odpoledne. Známe na dvě desítky titulů těchto oratorií s tématikou příslibu Boží spásy, avšak do současnosti se k naprosté většině dochovala pouze libreta. Jen jediné oratorium existuje i s nekompletním notovým zápisem, avšak u něj není dosud Taubnerovo autorství jistě prokázáno. Kromě oratorií komponoval mše, offertoria a árie, které byly posluchači ceněny, ale ani tyto skladby se do současnosti nedochovaly. Antonín Mořic Taubner byl 9. 10. 1765 pochován v kryptě pod kostelem Narození Páně, kde odpočívá dodnes.

Poslední významné období rozkvětu hudebního života zažila pražská Loreta za regenschoriho Franze Strobacha na přelomu 18. a 19. století. Z jeho působení se dodnes dochovala rozsáhlá hudební sbírka, v současnosti je v majetku rodiny Lobkoviců. Hudebniny výmluvně ilustrují rozsah liturgické hudby, který se zde provozoval, a jsou cenným pramenem pro výzkum hudebního života v celorepublikovém měřítku.