Založení Lorety v Praze v roce 1626 obohatilo nejen oblast mariánského kultu. Zároveň byl položen základ pro rozvoj významného centra liturgického hudebního života. Již tři roky po vysvěcení Svaté chýše v roce 1631 nalézáme v provinčních análech zmínku o provozování loretánských litanií o sobotách. O dvacet let později již jsou všechny mše o mariánských svátcích doprovázeny figurální hudbou.

Významným impulsem pro rozvoj hudebního života byly finanční nadace zbožných donátorů, zejména patronů poutního místa – Lobkowiczů. Z nich bylo možné v následujících letech zaplatit například provozování rorátů při liturgii nebo hrát loretánské litanie jako součást různých projevů lidové zbožnosti či kázání. 

Rostoucí objem finančních prostředků určených na hudbu vedl Václava Ferdinanda hraběte z Lobkowicz v roce 1682 k vydání zvláštního předpisu Ordo a musicis observandus, který stanovil pravidla pro provozování hudby. Kromě závazných časů pro konání bohoslužeb obsahuje předpis i délku liturgické hudby. Ta měla trvat nejméně hodinu. Z předpisu je i zřejmé, že hudebníci měli na starosti i zpěv duchovních písní v mateřském jazyce. V případě Lorety se jednalo o němčinu, v pozdějších letech jsou dochovány zmínky i o českých duchovních písních. Další předpis o provozování hudby byl vydán v roce 1727 loretánským agentem Schmützlerem, po vypjatém roce 1726, v němž se kvůli přetrvávajícím sporům proměnilo obsazení celého loretánského kůru. V této době dosahuje hudební život svého vrcholu. Mezi pražskými hudebníky je místo v pražské Loretě považované za jeden z nejprestižnějších a také z nejlépe placených postů. Pro patronátní rod Lobkowiczů, jehož silný vztah k hudbě je všeobecně znám, pak byla kvalita hudební produkce v Loretě také otázkou prestiže.

Významnou osobností loretánského hudebního života v 18. století byl Antonín Mořic Taubner. Syn Konstantina Antonína Taubnera, loretánského regenschoriho, zde působil od roku 1740 nejprve jako hráč na violone, později jako varhaník. Dobové prameny o něm uvádějí, že byl také houslista, básník a skladatel. Zejména poslední dvě profese silně ovlivnily hudební život poutního místa. Taubner komponoval rozsáhlá oratoria určená pro provedení u Božího hrobu na Zelený čtvrtek odpoledne. Známe na dvě desítky titulů těchto oratorií s tématikou příslibu Boží spásy, avšak do současnosti se k naprosté většině dochovala pouze libreta. Jen jediné oratorium existuje i s nekompletním notovým zápisem, avšak u něj není dosud Taubnerovo autorství jistě prokázáno. Kromě oratorií komponoval mše, offertoria a árie, které byly posluchači ceněny, ale ani tyto skladby se do současnosti nedochovaly. Antonín Mořic Taubner byl 9. 10. 1765 pochován v kryptě pod kostelem Narození Páně, kde odpočívá dodnes.

Poslední významné období rozkvětu hudebního života zažila pražská Loreta za regenschoriho Franze Strobacha na přelomu 18. a 19. století. Z jeho působení se dodnes dochovala rozsáhlá hudební sbírka, v současnosti je v majetku rodiny Lobkowiczů. Hudebniny výmluvně ilustrují rozsah liturgické hudby, který se zde provozoval, a jsou cenným pramenem pro výzkum hudebního života v celorepublikovém měřítku.

Více o loretánském hudebním archivu v majetku Lobkowiczkých sbírek si můžete přečíst ve fundovaných rozhovorech s ředitelkou roudnické knihovny Soňou Černockou a kurátorem Lobkowiczkého hudebního archivu Petrem Sloukou.